Jak se zrodil stadion ve Třemošnici.
(Článek převzat z Třemošnických novinek 2010)

 Začala nová fotbalová sezona a pod úpatím Železných hor v Třemošnici se ze stadionu pravidelně ozývá veselý pokřik Góóól. Mezi stovkami příznivců je hodně mladých a jejich spokojené projevy nad výbornými výkony našich fotbalistů. Téměř naprostá většina těchto mladých příznivců neví nic o tom, jak vznikl tento krásný sportovní areál, který Třemošnici závidí hodně okresních měst Východočeského kraje.
 Dříve bývalo fotbalové hřiště přibližně ve stejné lokalitě obce. Běžně po celý týden travnatý pažit upravovala hejna husi pasoucí se kozy. Ještě v padesátých letech zde nebývalo zvykem, že by se v týdnu někdy trénovalo. Kolem obvodu hřiště bývalo na kůlech přibito pár prken jako lavičky na sezení. Při závodu Kovolis v Hedvikově byla zřízena tělovýchovná organizace Spartak, navazující na dřívější jednotu Sokol. Cvičívalo se v tělocvičně, bývalé hospodě, naproti dnešní Policejní stanici. Někdy v roce 1957 na schůzi oddílu kopané, která se jako obvykle odbývala v Hedvikově, ve schůzové místnosti nad svařovnou, poprvé padl tento návrh, že by se mělo vybudovat nové fotbalové hřiště. Fotbalový oddíl tehdy vedl jeho předseda Václav Tomášek starší, vedoucí jednoho střediska závodu. Předsedou celého Spartaku byl tehdy Vladimír Kutílek, konstruktér a také fotbalista. Vzpomínám si, že se obrátil o radu do Čáslavi na Okresní výbor Tělesné výchovy. Tam mu bylo řečeno, že bude poskytnuta určitá finanční pomoc, pokud se okolo nového fotbalového hřiště vybuduje běžecká dráha. V závodě bylo tehdy investiční oddělení, které vedl pan Riegr. Ten požadavek o radu předal na Jardu Horáka ze Závratce, který měl na starosti všechny stavby a měl přezdívku „stavitel“. A tak ve spolupráci s mistrem od zedníků a truhlářů Emanem Kváčem se začaly rýsovat první návrhy a výkresy. Bylo jim poraděno, že nedávno byl vybudován nový stadion v Kolíně a tam jim pomáhal a radil nějaký sportovní stavitel, který se před časem osvědčil při stavbě stadionu v Houšťce u Prahy, kde trénoval Emil Zátopek. Tento stavitel stadionu už ale nebyl v Čáslavi, již se přesunul do Pardubic a protože jsem chodil do školy v Pardubicích, byl jsem za stavitelem vyslán. Stavitele jsem našel uprostřed pracovníků nově upravované plochy hřiště. Poskytl ochotně několik neocenitelných rad. Nesmí se ošidit běžecká dráha. Je třeba poctivě dráhu vyhloubit a to nejméně do 50cm. A pak vyštětovat kamenem, jako se dříve štětovaly silnice, aby mohla prosakovat voda a navrch zasypat cihlovou drtí a teprve navrch silnou vrstvu kvalitní škváry. Trávník na hřiště osít speciální směsí travního semene od firmy Jičínský z Pardubic. Vzpomněl jsem si, že jméno stavitele stadionu je uvedeno v Houšťce, v Kolíně i v Pardubicích na deskách před stadionem, byl to Sibera. A tak se náhle vyskytl velký problém, kde vzít štětový kámen na běžeckou dráhu čtyři metry širokou a více jak 300 metrů dlouhou. Stavitel Horák to vypočetl na několik stovek nákladních aut nebo vleků za traktor. A bylo tehdy operativně rozhodnuto, že výstavbou fotbalového hřiště a běžecké dráhy bude pověřen již osvědčený organizátor, fotbalista Karel Zajíc, vedoucí elektrikářské dílny. V nejbližším okolí se nacházela skalní stěna, vedle cesty do Hedvikova, kde se již dříve, koncem války, těžilo trochu kamene pro silnici v Hedvikově. Jedna z prvních dobrovolných brigád tedy začala pomocí ručních pajzlů, krumpáčů lámat kámen. Z Prachovické cementárny, která ještě nebyla v té době dokončena, byl přivezen pojízdný diesel – kompresor a k němu dvě sbíjecí kladiva. Bylo přislíbeno, že když se nám podaří vyvrtat deset či dvanáct metrových děr, že střelmistr z vápencových lomů z Prachovic nám to odstřelí. Vzpomínám si, že jedním z těch, co vrtali otvory, byl i vynikající elektrikář Jirka Olexa. Otvorů se podařilo vyvrtat do setmění skoro čtrnáct. Ještě před tmou se to pokusili odstřelit. Bohužel, nepodařilo se, mnoho se toho nesesulo. Bylo to spíše takové pšouknutí. Ti, kdož tam čekali, byli trošku zklamaní. Jenže, potom v noci, spíše k ránu, se ozvalo dunění a rachot. V pět hodin ráno, se topiči, co přijížděli dříve zatápět pece ve stříkárně, nemohli dostat po cestě k závodu. S překvapením zírali na tu spoušť. Utrhla se obrovská masa kamene, balvanů, celá stěna odshora, i několik vzrostlých stromů spadlo a byla zavalena silnice, kudy přijížděli lidé autobusy do práce. Balvany zasypaly i potok. Voda se tlačila po druhém břehu. Ihned po šesté hodině se sešel podnikový ředitel Zadina s výborem Spartaku, že to musejí okamžitě řešit. Závodním rozhlasem vyzvali na brigádu všechny schopné muže. Přišli téměř všichni zaměstnanci z dílen a kanceláří. Jednalo se hlavně o uvolnění průjezdu po silnici, aby ve 14 hodin mohly projet autobusy až k vrátnici. Ukázalo se, že vyvrtáním a výbuchem otřesená stěna skály se k ránu utrhla a velikým štěstím bylo, že nikdo nebyl zraněn. Do brigád se 100% zapojili všichni členové jednoty Spartak. Bylo stanoveno šest vedoucích oddílů a mezi nimi byla taková rivalitní soutěž, kdo sežene více brigádníků na jejich brigádní den. Pracovalo se odpoledne, po pracovní době, zadarmo, dobrovolně a i s nářadím, který si každý sám přinesl. Lopaty , železné hrabičky, či krumpáče nebo košíky. Hřiště a běžeckou dráhu vyměřili stavitel Horák a mistr Eman Kváč. S vyhloubením dráhy pomohly bagry z Prachovic. Tam dobré konexe zajišťovali bratři Bláhové, kteří si zde u budoucího stadionu svépomocí stavěli rodinný domek. Se štětováním nejvíce pomohl radou i fyzicky Eman Kváč, který na to obětoval celou svou dovolenou a říkal: „Mám postavený domek hned vedle a pak, moje tři děti si aspoň budou mít kde hrát.“

Tehdy měla obec Třemošnice 700 obyvatel. Na výstavbě stadionu se pracovalo 7 dní v týdnu. Brigád se dobrovolně zúčastňovali i starší obyvatelé, někdy i důchodci. Byly případy, že se sešlo až 116 brigádníků v jeden den. Stadion se stavěl více jak dva roky, každý den. Než se otevřelo fotbalové hřiště, víte kde se tehdy hrál fotbal?  Náhradní hřiště se používalo malé hřiště v Běstvini, tam na pravé straně od silnice, vedle domku Josefa Bendy. U něho na zahradě stály dva sudy s vápnem a ty tam převezl obětavě ve svém osobním autě Tatra – Hadimrška Slávek Svoboda, fotbalista a pozdější předseda Spartaku. Když se postupně dokončila běžecká dráha a připravoval se povrch plochy pro fotbal, podařilo se vyjednat navezení kvalitní hlíny ze starých kompostů za Habřinou. Povolení k tomu dal tehdejší vedoucí statku Skalka. Pak nastal okamžik osetí plochy, aby vznikl trávník. A kolik toho travního semene nakoupit, aby ho bylo dost? Vzpomínám si, jak jsem jel do Pardubic koupit v prodejně semen u Jičínských 1 kg semene. V konstrukci Vladimír Kutílek narýsoval čtverec 10 x 10 cm. Zaplnilo se to semeny, pečlivě jedno semínko vedle druhého. Pak se to v laboratoři zvážilo na velmi jemných, přesných vahách a znásobilo se to plochou celého hřiště. Bylo zapotřebí nakoupit neuvěřitelné množství snad 4 – 5 metráků. Ale jak to na plochu nasít?  Hlína byla čerstvě uhrabaná a jakýkoliv stroj by nadělal hluboké stopy. Obrátili jsme se na zdejší zemědělce, starší a zkušené. Nakonec se uvolil vzít na sebe tuto úlohu zemědělec Kovanda a ručně rozházel celé to obrovské množství semene. Plocha se pak kropila, až se trávník zazelenal. Desítky členů tělovýchovné jednoty Spartak, se zapojily do nácviku na Spartakiádu a tehdejší Krajský výbor ČSTV rozhodl, že se slavnostní krajské kolo všech cvičenců, kteří se připravovali do Prahy na celostátní přehlídku, bude konat v Třemošnici. Byla to pro Třemošnici neuvěřitelná událost. Bylo to nádherné. Více jak deset tisíc účastníků od školních dětí až po dospělé, přivezly desítky autobusů. Stadion byl vyzdoben vlajkami a praporky. Tehdy zde ještě nebyla současná krásná tribuna. Ta vznikla dodatečně z rozhodnutí pana Nogy, tehdejšího ředitele podniku ZTS, který se zásluhou ředitele Karla Koutného rozrostl o moderní závod DAKO. Závěrem nutno přiznat, že nebýt především obětavé práce členů Spartaku a ochotné dobrovolné bezplatné práce všech obyvatel Třemošnice, tak by krásný stadion v Třemošnici nestál.

Dnes se chodíme dívat na fotbalová utkání přípravek, žáků, dorostenců a mužstva dospělých. Tak jim držíme palce, fandíme jim a věříme, že svými výkony se odmění dnes již starým budovatelům stadionu a uctí památku těch, kteří se toho již nedožili. Pamětník.